Když tělo křičí a ústa mlčí. Umění zvládání stresu

Svírá se nám žaludek, zrychluje tlukot srdce, máme vyražený dech nebo jsme úplně ztratili energii. A to vyjmenovávám jen několik reakcí těla, jak se může stres, intenzivní emoční reakce na podněty z venčí, projevit ve své síle v těle.

A co se teprve děje v hlavě? Co za mentální procesy tam jede, že jsme nedokázali zůstat v klidu?

Co je to, co si pokaždé nedovolíme říct nahlas?

A místo toho se potlačíme a tváříme, že je vše ok, aby nikdo nepoznal, že se nám něco nelíbí nebo vyjádříme nelibost, ale stejně nejsme upřímní a otevření říct „ne“ nahlas, a nakonec opět uděláme to, co nechceme, a pokud se toho nakupí více, vybouchneme. Navíc se tyto stavy v našich životech střídají.

Nevyřčené „proč ne“ v obou případech zůstává zatajeno v naší mysli a okolí netuší, že nám překračuje hranice a na naše myšlenky se navazují silné emoce.

Pak buď:

• Vybouchneme
  To když se nám těch nevyřčených „ne“ nakupí víc. 
  Uvnitř nás sílí emoce hněvu, která když se dostane na vrchol intenzity se promění v zuřivost. Je to tak intenzivní síla, že už to nejde vnitřně vydržet. Zrychlý se dech, teplota se zvyšuje, hlava rudne, oči vylézají z důlků a vnitřní přetlak letí z těla ven. Je to obrovská síla, tlak, který letí směrem vzhůru k hlavě a ve své síle může až trhat.

• Potlačíme se
  Tady nikdo z okolí netuší, že se v nás něco děje. Máme nasazený úsměv, vzbuzujeme náklonost a chuť pomoci. Jsme tvrdí, my to vydržíme. Co bychom pro druhé neudělali. Zatneme, abychom necítili a projdeme tím, uděláme to a dokonce s úsměvem. Čím častěji toto děláme, tím více vnitřně tvrdneme. Jsme na sebe tvrdí a aniž si to uvědomujeme, tak se v opačném smyslu stáváme stále méně citlivými. Až sebe cítit přestaneme, fyzicky i pocitově. Tvrdneme zevnitř.

Hans Selye objevil, že biologické projevy stresu mají největší vliv zejména na tři typy tkání nebo orgánů v těle – hormonální systém, kde jsou jasně pozorovatelné změny u nadledvinek; imunitní systém, přičemž stres tady viditelně ovlivňuje slezinu, brzlík a lymfatické uzliny; a trávicí systém, kde stres působí na výstelku střev.

Jak zdravě vyjádřit stres a hlídat si hranice?

Setkávám se často s tím, že lidé znají jen potlačení nebo výbuch. Sama jsem emoce v minulosti nejčastěji potlačovala a někdy i vybouchla. Nikdo mi neřekl a nenaučil, že se to celé dá dělat i jinak. Všechno se změnilo, až když jsem začala pracovat s dechem a vnímala změny, které probíhaly navenek i uvnitř mě a pak už jsem jen přidávala znalosti a trénovala dovednosti z odborné literatury.

Klienty učím zvládání stresu skrze různé dechové a mindfulness techniky a využívám i techniky z aplikované improvizace. Nejde jen o teorii, všechny kroky trénujeme.

Kroky ke zdravému vyjádření stresu:

• Ukážu svou nelibost
  Vím, co se ve mě děje a nemaskuju to – nechávám, ať to okolí vidí.

• Jdu k dechu
  Otočím svou pozornost od emoce k dechu, čímž zamezím růstu její intenzity. Kontakt s dechem vytvoří nadhled a čistou mysl.

• Sebedotazování
  Položím si otázku, proč se zlobím? Co se přesně stalo?

• Jasně komunikuji, co se děje
  S energií vnitřního hněvu vynáším nahlas, co se děje.

Hněv je náš spojenec

Jako červená kontrolka v autě, která se rozsvítí, když máme zpozornět. Signalizuje, ať si stojíme za vlastními zájmy a současně dodává sílu chránit si své hranice.

„Rozdíl mezi zdravou energií hněvu a škodlivou energií psychického a fyzického násilí je v tom, že hněv respektuje hranice. Když se člověk dokáže postavit sám za sebe, nemusí tím nutně narušovat hranice nikoho jiného, říká Joann Petersonová.“

Thomas Moore navíc upozorňuje: „Pokud nezareagujeme včas, můžeme zapomenout, co naši zlost v prvním okamžiku způsobilo. Zlost nás totiž upozorňuje, kde potřebujeme změnit podmínky – máme své potřeby, hranice a musíme dávat sebe na první místo. Když zlost nevyjádříme, zablokujeme, má schopnost sžírat zevnitř a zošklivit vše ve svém dosahu. Zlost muže být až tak potlačená, že budeme cítit jen nejasnou nespokojenost a nemusíme tušit, že pramení ze zlosti.“

A může jít jen o maličkost, že vám někdo stál příliš blízko…

Co je lepší? Cítit se provinile, že jsme pro někoho něco neudělali, ale na druhou stranu jsme si ohlídali hranice a své potřeby nebo jít proti sobě a pak cítit zatrpklost a naštvání?